Ráno, 19.12.2008 zemřel v Havlíčkobrodské nemocnici jeden z mých velkých učitelů tatranského a horského lezení obecně pan Milan Trávníček (zvaný Tráva) z Havlíčkova Brodu.
Cesty, spolu vylezené na té naší Doubravce (Vysočina) asi nespočítám (stovky), ale jednu hlubokou stopu ve mě Tráva přece jen zanechal: během našeho i dnes velice ceněného a legendárního průstupu velice obtížnou "Hokejkou" (Z stěna Lomnického štítu, Vysoké Tatry, cca 1991) jsme spolu během výstupu prožili chvíle, spojující muže na život a na smrt..
Poslyšte tedy, jak to tehdy bylo:
Hokejka znamenala převelice obávaný výstup, hodný pouze těch nejlepších a nejúspěšnějších.. Výstup, kde už mnoho lidí během jeho zdolávání zemřelo (po pádu, vyčerpáním, utopením se) a tehdy já - sotva 17-cti letý mladíček bez nijakých horských zkušeností - vedený největším a nejodvážnějším "povídalem" oddílu znamenal doslova "raketový" nástup naší dvojky v mé historii tatranského lezení. Zatímco na 3 předchozích výletech s mládeží v Tatrách jsme brázdili max. cesty obtížnosti II-III (léto, zima), ten čtvrtý výlet byl však daleko za hranicí mých snů: Tráva tehdy řekl: "pojeď" a já jel!
Co na tom, že za tyhle Tatry padly peníze do tzv. tanečních, ale šlo o Hokejku a kdo by tehdy nejel? Jen lenoch nebo ten, kdo o tom nic neví.. A bylo to skutečně jako ve snu! 1. den jsme hned na rozlezení (to bylo ale troufalé!) vylezli obávaný Dieškův kout (čistým lezením bez držení se skob, obtížnost VII-) na Širokou věžu, 2. den přidali vyhlášenou Cagašíkovu cestu na Žltou stěnu (extrémních VI+) a 3. den vyrazili do Hokejky. Večer v chatě bylo ticho jako v hrobě, každý si to jen šeptal a každý se o nás ukrutně bál.. Ale my jsme skutečně s Trávou brzy ráno ve 4 vstali, 3 hodiny lezli Jordánovou cestou (II-III, orientačně náročné) až pod nástup obávané Hokejky. A v 7 ráno jsme do ní natěšení, ale zároveň plní obav a strachu nastoupili..